Antonio Military - Tričko Fokker DR.1 XL

Detailní popis produktu

Unisexové tričko s potiskem Antonio Military s německým trojplošníkem Fokker DR.1 pro piloty a modeláře. Velikost XL, 100% bavlna se silikonovou úpravou je zárukou příjemného pocitu při nošení. Látka 200 g/m², pleteno single jersey, bílá barva, luxusní dárkové balení.

Rudý baron a jeho Fokker

Když jsem v průběhu první světové války v řadách britského královského letectva létal na „velbloudovi“, tedy na mém milovaném letounu Sopwith Camel, Němci proti nám útočili také stíhacími letouny Fokker Dr.I Dreidecker. Tenhle jednomístný trojplošný stíhací letoun byl slavný zejména proto, že v něm létal Manfred von Richthofen, pověstný německý stíhací pilot, kterému se přezdívalo Rudý baron. Těžko říci, kdo byl v té podivné době větší ikonou – Rudý baron, nebo jeho stroj?

Fokker Dr.I z dílny konstruktéra Reinholda Platze se vyráběl v továrně Anthony Fokkera a poprvé se k nebi vznesl v červenci 1917. Do roku 1918, kdy byla jeho výroba ukončena, vzniklo 320 těchto strojů. Ve vývojovém procesu letounu bylo několik prototypů, které ale nevyhověly požadavkům. Fokker uspěl teprve s prototypem V.5, který měl rohové vyvážení křidélek a výškových kormidel a větší rozpětí křídel, jež získala aerodynamické vzpěry. V.5 díky úpravám nabízel velmi dobrou manévrovatelnost – umožňoval rychlé zatáčky a mimořádné stoupání. Měl však i své slabé stránky, jeho střemhlavý let byl pomalý a ani bezmotorový let nestál za moc.

Manfred von Richthofen sestřelil s novým strojem první anglický letoun 1. září 1917, byl to jeho šedesátý „zářez na pažbě“ v řadě. Velmi si tento letoun chválil a uskutečnil s ním následujících dvacet sestřelů. Rudý baron či Eso všech es, jak se nejúspěšnějšímu stíhači první světové války také říkalo, si jich na konto připsal celkem osmdesát. Jako jeden z nejlepších pilotů první světové války získal Richthofen obrovskou popularitu a Němci jej využívali v rámci propagandy. Chápal jsem to. Byl to skutečně skvělý letec. Schopnosti, jaké měl, se nedají získat ani dlouhým výcvikem, s nimi se musíte narodit. Rudý baron uměl předvídat, jak se situace vyvine, a tím pádem byl skoro vždycky o krok napřed – jako mistr šachu. Bojoval na straně nepřítele, ale já přesto uměl jeho mistrovství ocenit. O to víc, že jsem měl možnost poznat ho jako vzdušného gentlemana...

Někdy, výjimečně, zejména ze začátku války, nekončily vzdušné souboje fatálně. Zuřivost válečného konfliktu se časem stále více přenášela na každého z nás, protože skoro každý truchlil za nějaké své padlé, ale někdy jako by se ta rudá clona šílenství rozhrnula a lidé dokázali ocenit mimořádnou odvahu nebo výkon. Jak jsem již říkal, létal jsem na stroji Sopwith Camel, a než mě jeden německý Fokker dostihl a průstřel ramene ze mě do konce války udělal mechanika v hangáru, setkal jsem se s Rudým baronem ve vzduchu.

Já a další dva piloti jsme se tehdy vznesli na křídlech „velbloudů“, abychom v rámci hlídkového letu propátrali vzdušný prostor. I když jsme byli ve válce, stejně jsme si užívali tu nekonečnou hloubku nebe. Já tedy ano, když byl klid. Problém byl v tom, že klid se někdy bleskurychle změnil v boj o přežití. Právě jako tenkrát. Najednou byly tu, tři německé stíhačky se svými černými kříži nesoucími smrt. Zformovaly se nad námi a vypadalo to zle. Ale střílely jen zřídka, připadalo mi to spíš, jako by si piloti na nás chtěli vyzkoušet své umění manévrovat, dostat protivníka tam, kam chtějí. O co se snažili mí kamarádi na „velbloudech“, nevím, ale já se pokoušel uniknout a do toho střílet po nenáviděných německých strojích. Nepřátelský kulomet zaštěkal, střely se zakously do křídla mého letadla. Podíval jsem se nahoru a byl tam, Fokker připravený zaútočit. Jako by mi z plic zmizel všechen kyslík. Fokker se vzápětí objevil vedle mého pravého křídla. Otočil jsem tím směrem hlavu v domnění, že pohlédnu do tváře své vlastní smrti, ale díval jsem se do očí Rudého barona. Poznal jsem ho okamžitě. Ochromila mě hrůza – jak bych mohl uniknout legendě? A pak mě napadlo, že slabinou Fokkeru je střemhlavý let a otočil jsem svůj stroj přímo dolů… Byl to manévr, který sám o sobě mohl skončit smrtí, a když jsem o tom přemýšlel s odstupem, myslím, že jsem si svou zoufalou odvahou vysloužil život. Baron mě nechal být. Prostě mě pustil ze svých spárů, protože už po mě nestřílel a já měl dost času, abych vyrovnal stroj a zmizel. A přitom jsem mohl být dalším zářezem na pažbě pověstného stíhacího pilota. Jako památka na něj mi zbyla jen kulka v křídle mého stroje. A taky vzpomínka na pohled jeho očí.